Horoskop radí: Co a jak nám říkají děti

Jeden příklad. Chlapec, tři a půl roku. Nedokáže vyslovit souhlásku L. Místo ní požívá souhlásku J. Sestra Adéla je Adéja, kulička je kujička. Rodiče navštívili dětskou lékařku, navštěvují logopedii. Po seznámení se s rodinou je vidět, že otec je dominantní typ a chlapce trestá za jeho jakékoli dětsky běžné nepřiměřené projevy. Jeho tresty jsou těmto projevům neúměrné. Řekni klíč. „Kjíč“. Vyslovuje naprosto precizně. Po krátké době jdeme s dětmi na procházku. Chlapec je dnes s námi. V trávě leží jakési zemědělské zařízení. Hoch je z venkova a tedy využívám příležitosti: „Jé, děti, podívejte se, co tu v trávě leží: „ Pjuh!“

„Jé, pjuh!“ Opakují sborově děti, které něco podobného vidí poprvé. V té chvíli se na mě chlapec podívá s výrazem neskrývaného opovržení a naprosto přesně pronáší: „To je pluh, přece…“ Nu, neřešila jsem dál jeho situaci. Hoch, který se v záměně písmenek nikdy nespletl a přesvědčil rodiče i odborníky, sám usoudil, že nyní bude muset vynalézt něco jiného. Za krátko přesedlal na jiné formy poruchového chování. Co tenkrát svou záměnou písmenek říkal mi bylo jasné: Mámo, potřebuji tvé zastání. Řeknu-li to špatně a otec mě neurvale opraví, ty se mě zastaneš. Alespoň na tuto krátkou chvíli. Jak naloží se svým chybným chováním dál a jak často ho bude používat, až pozná, že tak vlastně dokáže ovládat i svého otce, jsem mohla zatím jen tušit.

Vše začíná vlastně již v porodnici. Jen dítě zavrní, věnujeme se mu. Pláče-li, hledáme příčinu tak dlouho, dokud ji nenalezneme. Potřebuje přebalit? Má hlad? Co trochu čaje? Není mu horko? Zima? Nesvítí mu příliš světla do očí? Vadí mu něco? Jestliže i v maximální pohodě dítě projevuje nespokojenost, hledáme na něm známky nemoci, jedeme k lékaři. Ano, naše dítě je pro nás nové a neznámé. My se s ním seznamujeme a ono se seznamuje s námi. Vidí a cítí lásku, péči, bezpečí. Je tu však jeden významný rozdíl. Zatímco se dítěti vtiskuje scénář našeho chování k němu, my dospělí dítě spíše hodnotíme a scénář chování k dítěti jsme schopni a ochotni změnit.

Po několika měsících jsme již poněkud unaveni, přesto, že naše láska a péče nepolevuje, nebo právě proto. Rozeznáváme pláč z nemoci, z bolesti, strachu, hladu. Naše denní povinnosti se však vracejí do normálu a někdy nás v obsloužení dítěte poněkud zdržují. Již nemá vše okamžitě. Nu a to může být prvním začátkem jeho poruchové komunikace s námi. Velmi brzy přijde na to, že pláčem dosáhne naši blízkosti a pozornosti, která mu chybí.

Jestliže tuto běžnou a zatím potřebnou věc nezkorigujeme hned v počátcích, brzy se můžeme ocitnout v situaci, kdy naše dítě začne svým křikem dosahovat i dalších věcí. Aby dostalo hračku, kterou chce, aby nemuselo jídlo které nechce, aby prostě si jen tak s maminkou zahrálo, než si vyjdou na procházku, protože na procházce je stejně nuda.

Dětské vzdory a schválnosti, nad nimiž někdy zůstává rozum stát. Jako rodiče bychom si měli uvědomit, že se jedná o komunikaci, kterou tady ve svůj prospěch prostě řídí naše bezbranná ratolest.

A život jde dál. Příště si něco řekneme o větších dětech, o metakomunikaci, kterou používají a nad kterou zůstává až rozum stát a po těle vyvstává husí kůže.

Další zajímavé články

Nepřehlédněte